Kapela, kterou si režisér Jim Jarmusch vybral v roce 2010 pro festival All Tomorrow´s Parties. Vcelku logická volba, když se podíváme na jeho filmy. Není těžké si představit, že většinu z nich by mohlo hudebně doprovodit i třetí album WOODEN SHJIPS. „West“ je zároveň i nejdotaženějším počinem těchto psychedeliků ze San Francisca. Spojovat je však pouze se jménem známého režiséra by bylo dosti nešťastné a dá se říci, že i mimo.

Tvorba, jež se objede bez jakékoliv „tlačenky“ se dívá hodně do minulosti, což je skutečnost, která v dnešní době různých retrománií překvapí jen málokoho. Kalifornská čtveřice miluje psychedelické šedesátky a dává to i jasně najevo. Přitom už po pár vteřinách úvodní skladby je jasné, že tady to nebude o žádných opoždilých hipících, myšlenkově beznadějně uvíznutých v pomalovaném Volkswagenu Transporter, křižujícím města na západních pobřeží Spojených států.

Sázka na dobový zvuk však zůstává jasnou volbou a možno říci, že na třetí pokus to vyšlo skutečně nejlépe. Chrástivý zvuk kytar, jejichž riffy na vás v hypnotických smyčkách neúnavně dotírají, je jasnou indícií, kam kapelu přiřadit během případného tápaní ohledem jejího stylového záběru. Repetitivní pojetí jednotlivých skladeb vytváří hodně průhledný mustr, dle kterého jsou seskládány. Ani samotní WOODEN SHJIPS jej prakticky na ploše celého alba nehodlají nijak revidovat, protože, světe div se, ono to po celou dobu funguje dosti spolehlivě.

Nevzrušivé tempo, kterému zdatně sekunduje stejně emočně konstantní vokál Erica Johnsona vytvářejí příhodné podhoubí pro nástup klenutých kytarových sól, jež se z každé písně majestátně tyčí do výše jako nějaké památníky dávných bitev. Je pak zcela jasné, že na podobné schéma si posluchač zvyká velice rychle a po jeho druhé, třetí aplikaci už nemá nejmenší problém odhadnout příští sled událostí. A přesto to i tak stojí za to. Především v momentě, kdy to všechno kulminuje v pořadí v páte skladbě „Fight“, jež na ploše sedmi minut dokonale a obsáhle shrne vše předchozí dění. Střední tempo, hypnotická nálož a momumentální „LSD“ sólo ve druhé polovině.

Škoda jen, že od tohoto momentu se „West“ už jen dohrává, přičemž jeho poslední položka, tvořená úvodní skladbou puštěnou odzadu, představuje už trochu zbytečně natahovaný závěr nahrávky. Stopáž o něco málo přesahující hranici půlhodiny je myslím celkem dostatečná hodnota pro moment, kdy už hudba WOODEN SHJIPS začne svým zarputilým důrazem na rytmickou monotónnost nudit. Do té doby je to však hodně lákavá, ač svým pojetím v zásadě poklidná, přesto však adrenalinová bezstarostná jízda.

„West“ vychází v době, kdy je čím dál těžší vyvracet názor, že v rockové hudbě už bylo vše podstatné dávno vymyšleno. Tato deska jej svým „šedesátkovým“ soundem spíše potvrzuje a přesto se nedá tvrdit, že je určena jen památníkům vzpomínajícím na volnou lásku, dlouhé vlasy a boj za světový mír. Je to tím, že v kytarové hudbě už málokdo hledá něco nového anebo spíše potvrzením výšeuvedeného faktu? Kdo ví.